Je zvykem definovat etiketu jako soubor pravidel chování, kterými se řídí vnější projevy mezilidských vztahů. Etiketa pomáhá zachovat integritu společnosti. Vytváří a udržuje určitý společenský řád, koordinuje společné jednání jednotlivců a pomáhá překonávat případná komunikační napětí. V této funkci je etiketa funkčně spojena s morálkou: etiketa je v konečném důsledku formou praktického provádění morálních zásad.
Dodržování pravidel etikety umožňuje projevovat druhým dobrou vůli a pozornost a vyjadřovat jim úctu a usnadňovat a zpříjemňovat komunikaci. Navzdory všem podobnostem mezi morálkou a etiketou je nelze považovat za stejné: regulační funkce etikety je spíše podřízené a její hlavní funkce – jak poznamenali mnozí badatelé – je integrační a diferenciační. Etiketa zajišťuje integraci v rámci sociální skupiny tím, že jejím členům dává zvláštní charakteristické rysy – způsob, jakým se zdraví, mluví a obezřetně získávají vzájemnou důvěru atd. – a umožňuje tak této skupině vytvořit pocit sounáležitosti. To umožňuje skupině vytvářet nové chování, aby se odlišila od ostatních. Zároveň však – stejně jako v reálném životě – etiketa na internetu („netiketa“) lidi nejen spojuje, ale i odděluje, a to zdůrazněním jejich rozdílů v postavení (pohlaví, věk, třída, sociální postavení, národnostní a náboženské příslušnost atd.).
Funkce integrace/diferenciace/rozlišení jako celek umožňují jedinci zefektivnit vztahy jak v rámci své referenční skupiny, tak mimo ni, tedy s „outsidery“.
Neexistuje žádná univerzální „netiketa“, která je v moderní společnosti jednotná pro každého: každá sociodemografická a/nebo socioprofesní skupina si vytváří/rozvíjí svá vlastní pravidla slušného chování spolu s těmi obecně uznávanými, která slouží jako integrální prvek vlastní subkultury, chápaný nikoli v hanlivém smyslu, ale jako varianta/varieta menšinové kultury nebo lokalizovaná v prostředí kyberprostoru. Není proto divu, že se na internetu tvoří zvláštní pravidla etikety. V přísném slova smyslu není netiketa etiketou, protože neplní (a nemůže) plnit hlavní funkci tradiční etikety: její funkce diferenciace – tedy určování místa jednotlivce ve společenské hierarchii – je pouze virtuální a ne v podstatě zahrnuje povahu stavu, protože postrádá lidský kontakt nebo tělesný kontakt, jak byste to mohli nazvat. Komunikační a integrační funkce „netikety“ tedy jednoznačně převažuje.
Tato funkce se projevuje dvěma způsoby. Za prvé je to jeden z nástrojů budování kolektivní identity členů konkrétní virtuální komunity: rozvíjením vlastních jedinečných pravidel chování si tato virtuální společnost/skupina uvědomuje sama sebe jako celek a reprezentuje se před ostatními. Za druhé, „netiketa“ podporuje individuální sociokulturní identifikaci: znalost a implementace jejích pravidel umožňuje jednotlivci potvrdit svou příslušnost k určité komunitě a dokázat, že je „jeho“ a ne každého jiného. pravidla této konkrétní „netikety“ nejsou napsána v Galateu žádného arcibiskupa Johna della Casa: nebo v Pravidlech slušného chování.
Není náhodou, že poměrně rozšířeným (a přísnějším) trestem za porušení pravidel specifické skupinové „netikety“ je jakési vyloučení z virtuální společnosti, tedy odpojení pachatele od daného internetového zdroje. Proto také „netiketa“ působí jako mechanismus socializace a marginalizace zároveň.
Na rozdíl od tradičních komunit je možnost skupinového vlivu na jednotlivce (např. prostřednictvím veřejného mínění) na internetu omezená. Anonymita virtuální komunikace umožňuje vyhnout se sociálnímu tlaku, a proto jedinou účinnou metodou ovlivňování ve virtuálním prostředí je dobrovolné zařazení člověka do sociálního systému, jeho internalizace skupinových hodnot a pravidel. To implikuje vědomé přijetí některých závazků, zejména morálních – ať již sdílených či nikoli externí společností – každým účastníkem virtuální interakce. Z tohoto hlediska lze na pravidla „netikety“ pohlížet jako na vodítko demonstrující standard správného chování v kyberprostoru. Proto jsou tato pravidla výrazně etické.
Analýza různých verzí internetové etikety ukazuje, že pravidla se obecně příliš neliší od těch tradičních: znamenají respekt ke komunikačním partnerům a jsou založena na „zlatém pravidle“ skupinové morálky. „Netiketa“ přitom kromě univerzálních etických standardů, stejně použitelných pro reálnou i virtuální komunikaci, zahrnuje i řadu specifických pravidel vzhledem ke specifikům komunikačního kanálu. Například není vhodné psát zprávy velkými písmeny, což je ekvivalentní křiku, protože velká písmena jsou špatná pro zrak a sluch. Rovněž není vhodné posílat přílohy e-mailů bez varování; používat hrubý jazyk; posílat neočekávaná upozornění; odesílat e-maily s prázdným předmětem; distribuovat spam; zasílat nevyžádanou poštu; přeposílat inzeráty atd.
Dá se však předpokládat, že s dalším rozvojem informačních technologií se přístup k virtuální komunikaci přizpůsobí obvyklým formám interakce, dokud se „netiketa“ nevstřebá do tradiční etikety.
Jak je známo, většina novinářských etických kodexů obvykle hlásá svobodu slova jako nejvyšší morální hodnotu: „Každý má právo na svobodu názoru a projevu; toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory bez zasahování a vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky prostřednictvím jakýchkoli médií a bez ohledu na hranice“ (článek 19 Všeobecné deklarace lidských práv). Tato svoboda nachází své maximální vyjádření na internetu: specializované instituce ztrácejí monopol na generování informací v nich obsažených a každý uživatel – za minimální náklady – může navrhnout a veřejně zpřístupnit jakoukoli zprávu, aniž by ji podroboval dalším změnám.
Specifickost internetu však usnadňuje zobrazování falešných, protispolečenských a jednoduše nelegálních materiálů, protože internet je typem média, ve kterém je snazší skrýt, změnit nebo zfalšovat identitu autora. prohlášení. Na internetu totiž nikdy nelze s jistotou říci, kdo je vlastně autorem zprávy (pokud není informace chráněna speciálními šifrovacími prostředky), a text zveřejněný na internetu lze kdykoli změnit k nepoznání. , přesunuty na jiný server nebo jednoduše zničeny.
Situaci zhoršuje skutečnost, že neexistují žádná institucionální ani odborná kritéria pro kvalitu a spolehlivost informací na internetu, s výjimkou případů, kdy jsou relevantní zprávy doprovázeny ukazateli spolehlivosti mimo web (např. autora nebo instituce, která má vlastní webové stránky atd.). Masová komunikace na internetu je proto zcela anonymní a jakkoli závazná.
V plném souladu s postuláty webové ideologie jsou pokusy řešit problém šíření pochybných informací na internetu („fake news“) vytvořením specializovaných zákonů a také zavedením cenzury ze strany členů rezolutně proti. sítě a obvykle končí neúspěchem. Je třeba mít na paměti, že je nemožné poskytnout univerzální definici toho, co znamená „zavrženíhodné informace“, s ohledem na kulturní, národní a náboženské charakteristiky různých zemí. Proto je rozvoj jednotné informační politiky v této oblasti jen stěží možný.
Jako přijatelnou alternativu k cenzuře a dalším legislativním omezením se navrhuje zvážit filtrování materiálů publikovaných na webu pomocí algoritmu pro vyhodnocování elektronických dokumentů. Výhodou tohoto přístupu je, že dává uživatelům svobodu volby, a umožňuje jim tak rozhodnout, jaký druh informací chtějí dostávat. Je pravda, že k tomu, aby tato volba byla skutečně vědomá a odpovědná, je nutné mít plnohodnotný hodnotový systém (tj. schopnost rozlišovat), a to jak pro ty, kteří hodnotí a dávají hodnocení, tak pro ty, kteří se řídí třetími stranami, neboť základem jakéhokoli hodnocení a hodnocení je identifikace hodnoty – v tomto případě informací šířených prostřednictvím internetu. Metodika hodnocení ratingu (posouzení spolehlivosti) proto nemůže být efektivní bez posílení informační kultury společnosti jako celku. (5. pokračování)
